V létě roku 2001 se vydala skupina horolezců na cestu do větších hor. Organizační záležitosti zařizuje převážně David Zoufalý (Babí Lom) a společně vyráží 13 horolezců z různých oddílů i koutů republiky. Z hlediska spolupráce lze tuto skupinu rozdělit na tři samostatnější sestavy, které pro snadnější orientaci nazývám :
bezuchováci : Ladislav Drda, Zbyněk Hradílek, Jiří Hradil, Pavel Matoušek, Olga Nováková, Luděk Víšek
brňáci (doktoři) : Tomáš Kubala, Pavel Juřica (bohuš), Jana Voborníková (doktorka), Karel Rücker, Michal Bernard (Berny)
bitneři : Josef Milfait , Tomáš Přívratský. Tato skupina odlétala dříve, působila na Pamíru a s ostatními se setkala až v Karakolu.
Cíl výpravy :
Chan Tengri (Khan Tengri) – Král duchů, výška 7010 (6995), pohoří : Centrální Ťaň Šan.
(Zde bych rád uvedl několik nejasností a mylných informací, které se občas objevují. Výška vrcholu je tradičně uváděna 6995, v nových mapách většinou již 7010. Někteří z toho usuzují, že výška 6995 platí pro skálu, 7010 pro sněhovou převěj, spíše se ale jedná o nové zaměření.
V některých článcích jsem četl, že z vrcholu je možné spadnout do Číny, tak to těžko, k hranici je to sice kousek, ale přeci jen asi 6 km). Vlastní vrchol leží na hranici mezi Kyrgyzstánem a Kazachstánem. Z toho také vyplývají dva základní možné přístupy, buď přímo z Kazachstánu či z Kyrgyzstánu. Nejčastější výstup vede z ledovce Jižní Inylček (South Inylchek) - Kyrgyzstán, který se svojí délkou okolo 60 km řadí k nejdelším ledovcům. Používaná je rovněž trasa ze severu (Severní Inylček). Naše výprava si naplánovala klasickou výstupovou cestu z Jižního Inylčeku přes západní sedlo 6000 m (mezi Chánem a Čapájevem).
Dále uvádím výpis z deníku (Matouška) a tedy jednostranný pohled na výpravu. Občas zařazeny poznámky autora s odstupem času (kurzíva), tučně jsou vloženy poznámky, jak si je zapsal Berny.
__________________________________________________________________
Pátek 27.7.01 :
Po celonočním balení dorážím do Olomouce 10 minut po odjezdu vlaku. Vlak má 15 min. zpoždění a tak jej stíhám. Nějakou dobu sedíme v Holešovicích na pivě, kde se postupně schází celá bezuchovská část, potom přejíždíme dost spěšně na letiště, tam jsou i ostatní. Přebalujeme se do letadla (navlékáme na sebe těžké věci, takže v letním horku jsme v těžkých duplexech, většinou oblečeni do péřovek, kapsy plné těžkých věcí – oblečení se neváží. Celkem se nám s přimhouřením personálu daří dostat do váhy, problémem jsou ale plynové bomby, které nám nedovolí vzít ani prázdné, mně dokonce vyhazují i jednu prázdnou láhev na benzín. Jediný kdo proveze bomby je Olga. Ta se ale pro změnu nevejde s Láďou do letadla a letí o let později, naštěstí jsou to jen 2 hod. Ztráta bomb je dost velká, neboť tím pádem má bezuchovská skupina 2 bomby na plyn, dva funkční benzínové vařiče, brňáci nic.
20:35 se stařičké Tu 134 (let.společnost Pulkovo) úspěšně přizemlí v St. Petěrburku. Procházíme celní zelenou zónou bez jakýchkoli papírů (bylo by vhodné vyplnit si dovážené dolary – pozor příště! Z Ruska se dá vyvést jen prokázané množství peněz), na pasovém však kontrolují důkladně víza. Asi po dvou hodinách dorazil Láďa a Olga a jsme zase pohromadě. Poněkud se opožďuje plánované ubytování, ale nakonec nás autobus doveze k celkem slušnému ubytování. Bohužel asi 300 m se musíme vláčet i s všemi ruksaky pěšky.
Sobota 28.7.01
Až do 2:30 chodíme po okolí a pijeme několik teplých kioskových piv (15 Rbl ; 1 Rbl přibližně 1 Kč). V 11 dopoledne vyrážíme na obhlídku Benátek severu. Přes určité časové a orientační zádrhely se nám daří zahlédnout alespoň přes Něvu „slavný křižník“ Auroru i Petěrburskou pevnost, v jejíž útrobách v několika dobře střežených celách začínal sovětský raketový výzkum. Také se procházíme kolem Zimního paláce a pak již sedíme a popíjíme slušné čepované pivo. Čas běží a tak rychle metrem a maršrutným taxi k hotelu, na letiště, zaplatit cosi za nadváhu (když už jsme si ty „příruční zavazadla“ tak blbě dali na jednu hromadu) a poslední pivo za 2 dolary a 19:45 startujeme do Alma Aty.
Berny : Na letišti nastaly opět "nepředpokládané" průtahy. Jana, naše doktorka musela vybalit celou lékárnu před místním doktorem a dokázat mu, že nevezeme žádný opijáty. Dostal jsem skvělej nápad, že si to vyfotím. Velitel ochranky mě u rentgenu vyvedl z omylu.
"Padažditě miňje fotoaparat pažálsta."
A kur.... "A pačimu".
"Patamu što vy zděs fatagrafiroval a zděs něvazmožno fatagrafírovať".
"Nět, zděs vazmožno, ja nesmatrel što by zděs bylo napisano nefatagrafírovať"...
A tak to šlo deset minut, ale pán byl rozhodnutej, a tak jsem přišel o první film z Ruska.
V zápětí přichází o film i Jiřin. Procházel právě kolem s foťákem na krku a svojí neruštinou nestačil vysvětlit, že nic nefotil, než se nadál, film byl na světle a bylo po obrázcích.
Neděle 29.7.01
Let trvá 4,5 hodiny a jsme v Alma Atě. Po troše zmatků a za 25 baxů (místní název pro US dolary) úplatku jsme nakonec všichni propuštěni před letiště. Čeká nás velmi nepěkné počasí – vydatný déšť. To ještě netušíme, že bude pršet soustavně několik dní. Naštěstí čeká domluvený autobus, který nás veze rovnou do Kyrgyzstánu. Vyjíždíme 6:00 místního času. Dostáváme vzkaz, že kluci na Pamíru měli špatné počasí po celou dobu. 10:45 zastávka na oběd, 11:30 první pokus o překonání hranic nevyšel – hraniční přechod není pro cizince. 12:40 jsme tím správným přechodem v Kyrgyzstánu. Vpuštění proběhlo celkem snadno, hlavně chtějí vidět pojištění a smlouvu o pojištění s částkami, ale přístup je velmi vstřícný, konec konců letos je v kyrgyzii rok turistiky. Platíme poplatek 3 US na osobu a jedem za deště dál. Objíždíme celý Severní a západní Ťan Šan a 17:00 jsme u jezera Isyk Kul. Vzdušnou čarou stále kousek od Alma Aty. Je to ohromné jezero s mírně slanou vodou. Jezero je ve výšce 1600 m, délka asi 180 km, šířka 50 km a největší hloubka 660 m. Jezero má řadu přítoků, ale žádný viditelný odtok. Přes špatné počasí se na chvíli zastavujeme a koupeme, někteří nazí, někteří i zcela oblečení. Naše cesta končí až v 21:30 v městě Karakol (dříve Převalsk). Město má asi 70 000 obyvatel, ale jinak je to spíše ohromná vesnice. Ubytováváme se v jurtovém táboře, nocleh v jurtě 3 baxi za osobu (při cestě zpět to bude jinak), vyrážíme do města na jídlo, ale hlavně se potkáváme s Bitnerama. Jsme tedy kompletní. Kluci na Pamíru moc neuspěli, měli stále špatné počasí. To trápí zatím nás, prší a prší. Bitneři mají benzínové vařiče a tak je vaření trochu zajištěno.
Pondělí 30.7.01
Ráno vyrážíme do města, měníme US za místní měnu – somy (hodnota asi 50 somů za dolar) – a jdeme na tržiště spěšně nakupovat zásoby. Nakoupit musíme pro 6 lidí na 4 týdny bez přesné znalosti co nás čeká, co kdo jí, na čem budeme vařit (zatím jsme stále bez dostatečného vařičového zabezpečení) a bez předchozí domluvy. Na nákup máme jen dvě hodiny. Dá se koupit vše (třeba i baterky, slušné salámy, polívky) kromě bramborové kaše, sušeného mléka, pudinků do vody a vařičů. (Kupujeme 3l oleje, 15 kg brambor, 2 kg rýže, 10 kg těstovin, 5 kg cukru, čaj, sůl, 60 vajec, mouku, marmeládu, 10 masových konzerv, 4 kg cibule, 1,5 kg česneku, 4 hlávky zelí, mrkev, 10 bochníků a 19 placek chleba, 3 kg sušeného ovoce, 20 bujónů, 2 kg sýrů a ještě řadu drobností, včetně několika balíků toaleťáku a 15 l benzínu). Ceny asi jako u nás.
Časem se ukázalo, že jsme mohli mít více sýra, cukru, čaje.
Již v 13:50 jsme naloženi - nacpáni – v nákladním autě a vyjíždíme. Počasí stále bídné. Jedeme v mlze a dešti stále do kopce. Postupně projíždíme pásmem lesa (schrenkův smrk) a v 17:00 jsme na nejvyšším místě – sedlo 3800m (Chonashu pass - asi Čonašu), zde místo deště slabě sněží. Sjíždíme dolů několik hodin až k bývalým olověným dolům (Kyrgyzstán v současnosti nemá na jejich provozování) a ještě asi 10 km, tentokráte opravdu již cestou jen pro velmi terénní auta. V 20:00 jsme konečně v Mayda Adyru – místa odkud má létat helikoptéra. V dešti bezuchovská skupina přijímá nabídku na postel ve stanu za 3 US. Vaříme, popíjíme a nadáváme na počasí. Bez ohledu na počasí s vedoucím tábora domlouváme helikoptéru na pozítří.
Berny: Měla to bejt vesnice, alespoň podle mapy, ale však to znáte, prasata, koně, psi, čtyři civilisti a vojenská posádka o osmi lidech. Je večer a prší. Nechtějí se nám stavět stany, a tak si pronajímáme paládku za 3 baxi za noc. Druhej den je zase šeredně a tak se couráme po okolí a fotíme jak o život. Karel bohužel fotil "špatným" směrem, takže jsme přišli o další film. Co se dá dělat. Odpoledne jsme vylezli na nějaký kopec okolo 4000 m.n.m.
Úterý 31.7.01
Celý den v táboře, prší celou noc i den. Výška Mayda Adyru je asi 2600m. Teprve k večeru při chvilce bez deště se jdou někteří trochu projít do stráně. Já, Jura a Olga vyjdeme tak do 3100 k trvalé čáře sněhu, ostatní různě. Mezi tím vytáhnou Karlovi film z foťáku – je zde totiž také vojenská základna (já fotím raději z větší vzdálenosti a se zoomem). Večer se zase popíjí, nálada nic moc.
Středa 1.8.01
Ani nejdu spát. V 8 svítá a div se světe, svítí sluníčko. Balíme spěšně všechny věci. 11:30 přilétá helikoptéra, nakládáme a tankuje se. Při tankování sice asi 20l kerosinu vyteče do trávy, ale to je zde evidentně běžné. 12:00 jsme naloženi a startujeme. Platíme celou helikoptéru 1100 US (včera to mělo být ještě 1000, ale to nebylo tak pěkně), i tak je to výhodné (zpátky to bude jinak). 12:30 přistáváme u základního tábora – 4000 m. Let nad ledovcem do lůna hor je nádherný. Celý let si lebedíme, že to nejdeme pěšky. Pod sebou vidíme skupinku co jde pěšky, trvá to asi 4 dni. V bejzu jsou trochu zmatky, kde si můžeme postavit stan a s povolením do pohraniční zóny (nejsme zde ani přes jednu z rozhodujících cestovek), ale nakonec budujeme naší základnu, celkem 8 stanů. 19:00 už sedíme před stanem a vaříme. Po příletu mi bylo dost blbě, ale už to je dobré. Jinak malátní jsou všichni kromě bitnerů, ti mají aklimatizaci z Pamíru. Večer se ale zase kazí počasí.
Berny : Bejz. To slovo znělo, jako něco magickýho, všude kolem nádherný hory a uprostřed největší ledovec Ťan-Šanu. Do reality mě vrátil druhý pilot: davaj, davaj. Vyložili jsme ty kupy "výbornejch " jídel a šli hledat místo na postavení stanů. Idylka skončila, museli jsme odházet půl metru čerstvýho sněhu a na suti nadělat plošinky. Vědět, že ty bílý sra... za dva dny roztajou, tak spím v záhrabu. Šlo to všelijak, 4100 m. n. m. přímo vrtulníkem a málo pití se na nás podepsalo. U lopaty jsme se střídali po deseti minutách a myslím, že nebyl nikdo, kdo by do zrovna postavenejch stanů neupad do polovičního komatu. Největší výkon předvedla asi doktorka, která půl hodiny trhala zub Tonovi (slovenská expedice). Ještě, že měl centrální anestezii půllitrem vodky. Celodenní činnost byla provázena hřměním lavin.
Čtvrtek 2.8.01
Noc je klidná, na padající laviny si pomalu zvykáme jako na nutnou zvukovou kulisu. Dopoledne kupujeme 6 malých plynových bomb po 5 US. Kupují i ostatní a tak je zatím zásoba na vaření zachráněna. Počasí je pěkné, cítíme se všichni poměrně dobře a plánujeme co dál. Původní plán z Čech zněl : opatrná aklimatizace, nejlépe výpravou po ledovci dolů. Ovšem pěkné počasí a nadšení aklimatizovaných bitnerů dělá své. Nastávají určité zmatky, ale snad se urovnají. V táboře zůstává jen Zbyňa, Jura a Luděk. Ostatní jdou budovat I tábor (asi 4200), cesta trvá 2 až 3 hodiny spíše po rovném ledovci. Vycházíme v 17 hodin (doktoři vyšli dříve, ale vrací se do bejzu). V jedničce zůstávám já, Láďa, Olga a bitneři. Spát jdeme v 22:30.
Pátek 3.8.01
Bitneři a Láďa jdou kolem 3 ráno do II tábora. Je to lákavé jít za pěkného počasí dál, ale držím se přesvědčení o potřebě postupné aklimatizace. Proto také já a Olga zůstáváme. Konec konců mají dnes dorazit naši kluci. Počasí je ráno nádherné, vaříme snídani a chystáme se zase zpět do bejzu. Dnes je to přesně týden, co jsme na cestách. Ještě se jdeme během dne s Olgou podívat směrem k II táboru (asi do výšky 4500), ale jen velmi odpočinkově. Zbyňek, Jura a Luděk se přesunuli z bejzu do I, my s Olgou jsme v 20:45 již zase v Bejzu. Jsme tam sami i všichni doktoři se přesunuli do I. Tímto rozhozením je již částečně rozhodnuto, jak se bude dále chodit. V bejzu zůstávají jen 3 stany, v I dva, ve II je zatím stan vynesený Laďou. Bitneři jdou zítra se stanem postupně až do III – sedla. Počasí se večer kazí, mraky, mlha, déšť a sníh. Není jasné jak bude dál, jsem docela rád, že nás špatné počasí chytlo v bejzu.
Sobota 4.8.01
Ráno ovšem zase pěkně. Rádiová relace s I. Několik brňáků jde do II, Laďa je asi v II nebo jde do sedla.
Ve 12 volají z I, že tam sestoupil Laďa a jde se Zbyňou a Jurou do bejzu. Po 15. hodině přicházejí. Já + Olga jdeme do I. Zítra má vyrazit za námi Jura a Zbyňa. Laďa je dost utahaný (aklimatizace přeci jen chybí) a ještě počká v bejzu. Zástupci naší „cestovky“ se podařilo sehnat pro nás několik plynových bomb a dva ruské benziňáky. Tím je o vaření i pro brňáky vystaráno.
Neděle 5.8.01
Ve dvě ráno vstáváme a ve 3 vycházíme do II. Pochod ledovcem je namáhavý, stále trhliny, seraky a hlavně pořád do kopce. Dost zničený jsme v 10:00 v II. Výška asi 5200m. Nahoru šlo dost lidí a je tu boj o místo. Ještě že máme již postavený stan (děkujeme Laďovi za jeho hrdinský čin). Z I šli s námi i někteří doktoři a tak budují dva stany vedle nás. Budujeme záchod, ale pro nedostatek místa na něm za chvíli staví stan přicházející rusové. No konec konců, jak později zjišťuji, i náš stan je na nějakém bývalém záchodě, tak se to snažím vylepšit a přihrnuji další sníh. Sníh na vaření pak nabírám na „bezpečnějším“ místě. Doktoři chtějí zítra do III, já s Olgou musíme dolů, neboť sem přijdou kluci. Ale to je dle plánu. Výška je cítit, moc mi nechutná a baštím aspirín. Večer padá velký sérak na cestu do sedla. I cesta z I do II je částečně zlehčena pádem obrovského séraku a laviny, takže řada trhlin je zasypána, což je výborné. V noci padá menší kus (asi jako dva stany) převislého ledu necelých 5 m od našeho stanu, ale jinak je již klid. Bitneři jsou asi v sedle a chystají se zítra na vrchol.
Pondělí 6.8.01
Vstáváme asi v 7, balíme a chystáme se dle původní domluvy uvolnit místo Jurovi a Zbyňkovi. Doktoři jdou do III postavit gemu a chtějí tam i spát. Mně se to zdá zase rychlé a tak jsem rád, že jdeme dolů. Olze se sice moc nechce šlapat dolů, ale nedá se nic dělat. Další postup není úplně jistý, doktoři neví, jestli stráví v sedle jednu či dvě noci. V sedle mají být i záhraby, ale nevíme zatím jak to tam opravdu vypadá. Jediné jisté je, že tam po dvou dnech bude volná doktorská gema. V 8 vycházíme dolů a za chvíli potkáváme Juru, Zbyňka a Luďka šlapající do II. Trojka chce ovšem nahoře zůstat dost dlouho a čekat i na Laďu a tak nevím, jak to bude s případným místem na spaní pro nás. Rád bych za dva dni zase nahoru, ale takhle to není vůbec jisté. V I jsme za necelé 2 hodiny a po přestávce pokračujeme přímo do bejzu. Tam nás vítá Laďa oznámením, že musíme začít šetřit s jídlem a zavést stalingradské dávky, neboť máme jen 78 brambor, 28 mrkví, 56 vajec, 12 cibulí velkých, 16 malých .… a sděluje nám počty všeho jídla v bejzu. Asi se tu již opravdu nudil. Trochu to s Olgou sabotujeme a vaříme si zeleninovou polévku, kterou jíme všichni tři.
17:30 – je stále velmi pěkné počasí a všichni tři se domlouváme na zítra, že půjdeme spolu zase nahoru, teda alespoň do I. Bitneři by měli být již na vrcholu, snad. (Opravdu to dnes dokázali, dobrá aklimatizace dělá divy).
19:40 – Venku (před stanem) zataženo, sněží.
Berny : Probouzíme se ve dvojce do nádhernýho rána, Dneska "jenom" do trojky, postavit stany, přespat a hurá dolů. Je to vlastně sranda 800 vejškovejch metrů asi na dvou kilometrech drápem čtyři hodiny. Nejhorší je, že po dvou hodinách už je slyšet smích a cinkání hrnců, ale stany se pořád nepřibližujou. Na morálu nám nepřidá ani skupinka borců, která se pohybuje vpravo na svahu. Na naší otázku "Što slučilos", se nám dostává triviální odpovědi od zesynalýho moskvana: "Padrug kaput." Dál se už radši nevyptávám a šlapu dál. Později se dozvídáme, že ho to asi sfouklo. Konečně ve trojce. Začínají první větší zdravotní potíže, nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, hypoglyko šoky, mírný rozepře v týmu. Na mysl se tlačí myšlenka, že to skalkaření není až zas tak špatný. Naštěstí stačí litr čaje, hodinka odpočinku a všechno je zase v normálu. Hádejte, co asi nastalo v trojce? Nápověda - používá se k tomu lopata. Připadám si divně, v Čechách hodím na jedno nadechnutí třikrát lopatou, tady je ten poměr jaksi obráceně. Navečer schází Joska s Bitnerem z kopce, už mají hotovo.
Dlužno dodat, že měli výhodu aklimatizace. Pořádáme pravý kulinářský hody na oslavu, br. kaše na slanině a sušený maso, kondenzovaný mlíko, čokoláda a sušený ovoce. Škoda, že jsem to v noci vyblil. Je nádherně jasno a ve stanu ukazuje teploměr –16 °C.
Úterý 7.8.01
11:00 – V noci sněží do půlnoci, ale teď je nádherně. Hned v 8 ráno přichází Jura z II. Zbyňkovi se udělalo v noci velmi špatně (později určeno jako začínající otok plic) a tak ještě o půlnoci zahajují sestup všichni tři (Zbyňa, Jura, Luděk) do I, Jura pokračuje až do bejzu. Laďa má hemráky a tak mění plán, že půjde nahoru až zítra s Jiřinem. Podle posledních zpráv jsou doktoři v sedle (III) a chtějí zítra činit pokus o vrchol. Já s Olgou se držíme původního plánu : večer do I, zítra II, pak III a pak se uvidí.
18:00 – teprve teď vycházíme s Olgou do I, nějak se nám nechce.
V I nacházíme Zbyňka již zcela OK, je tu též Luděk. Cestou jsme potkali bitnery – vršek padnul. Předešlá aklimatizace z Pamíru je znát. Po krátkém odpočinku v bejzu chtějí pokračovat na Pobedu. Cestou potkáváme ještě roztroušeně Janu, Tomáše a Bernyho – sestoupili z III. Vypadají dost bídně, asi to přeci jen přehnali a nedostatek aklimatizace je znát a práškama se nedá zcela nahradit. Někde nahoře je Bohuš a Karel.
Spát jdeme v 22:00. Je nádherně, krásně svítí neuvěřitelné množství hvězd, mléčná dráha je opravdu jak souvislý bílý pruh. Po 7 dnech opět bezmračný den, večer i noc. Kdyby to šlo dobře, zkusili bychom zítra až do III, ale nevím, nevím.
Středa 8.8.01
Vstáváme ve 2:40, 3:30vycházíme. Jdeme tři i s Luďkem. Dnes se silně ochladilo, ale pokud to přinese stabilní počasí tak bude dobře. Ve II jsme 7:45. Děláme trochu pořádek (s nemocným Zbyňou to kluci opouštěli dost spěšně) a odpočíváme. Počasí se zase kazí a sněží. Kolem 3 prošel dolů Karel a Bohuš, jdou z III do bejzu, takže v sedle je teď volný stan, ale dnes zůstáváme zde. Stále sněží. Bolí mě hlava a tak menší dávka makarónů a v devět spát.
Čtvrtek 9.8.01
Vstáváme před sedmou, kolem 9 vycházíme ve dvou do sedla, Luděk zůstává. Je neprošlapaný sníh a žádná stopa a velmi se vlečem. V III jsme 14:00 a zalézáme do gemy pod velkým serakem u obrovské jámy. Sedlo má 6000, tábor asi 5800m. Původně jsme našli ledovou sluj (záhrab – jeskyni), ale pak jsme se přemístili do přívětivějšího a probleskujícím sluníčkem vyhřátého stanu. Další mají přijít až za 2 dni. Počasí nic moc, chvílemi sněží a my odpočíváme, vaříme a přemýšlíme. Jestli se kolem 2 v noci vzbudíme a bude pěkně, možná učiníme pokus o vrchol.
Pátek 10.8.01
Vstáváme 2:45, balíme, 4:00 jsme nachystáni, ale pro všeobecnou malátnost a mraky zůstáváme v táboře. Provádíme úpravy záhrabu, abychom mohli uvolnit stan pro další, slíbili jsme, že od zítra bude volný. Odpoledne přichází Luděk, ale je dost zničený, téměř nevidí. Laďa a Jiřin jsou ve II a zítra přijdou sem, doktoři jsou jim v patách. Večer 23:30 kontroluji počasí a je velmi špatně. Otepluje se a asi jde fronta a to je špatné. Máme ještě spousty nepříjemných pocitů z výšky a perspektiva bídná.
Sobota 11.8.01
2:30 se přeci jen balíme, stěhujeme vše do jeskyně, abychom uvolnili stan a teprve v 5 ráno vycházíme směr vrchol. A pak už jen šlapeme a šlapeme. U prvních fixů necháváme lehčí batoh, druhý s věcma táhnu dál. Většinou jsou nějaké, často velmi bídné fixy, ale alespoň určují směr. Je dost zima, nasazuji péřovku a už jí nesundám. Jsou to převážně různé spíše volné prahy, občas sníh. Kolem poledne překonáváme traverz, hlavní skalní práh a sněhovým strmým kuloárem vystupujeme na hlavu Chána. Poslední občerstvení a vstupujeme na horní svah, hřeben a vrcholovou stráň. Postup už je velmi pomalý, ale počasí vypadá pěkně a se sestupem po tmě počítáme.
17: 00 – jsme na vrcholu !
Počasí nám celkem přeje, ale přeci jen se kazí. Za chvíli začínáme sestup. V 20:00 je tma, ale to již jsme pod traverzem na pilíři, 22:00 vytahuji baterku. Cesta se nekonečně vleče. Takový kus jsme snad ani nemohli nahoru vylézt. Stále se to zdá stejné a nekončící. Už ani nevím kdy, ale jsme u posledních fixů. Navazujeme se (jsme asi jedni z mála, co se tu navázali, ale terén zas tak dobře naznáme a není již kam spěchat), sestupujeme do sedla a k táboru. Olgu a trochu i mě pálí žáha, ale jinak se mi jde v pohodě, skoro bych šel rovnou až do II. (Asi to nebyla žáha ale omrzlé dýchací cesty). Je 1:30, když docházíme k naší jeskyni. Zdá se nám nádherná. Vítá nás Laďa s Jiřinem, akorát se chystají nahoru.
Berny : A už je to tady - den D. Počasí se podstatně horší, občas sněží, ale alespoň už nám ve stanu nemrzne voda na čaj. Odpoledne vyrážíme do jedničky,……, zejtra to natáhnem až do trojky (1700 vejškovejch metrů ještě nikoho nezabilo). Mezi druhým a třetím táborem mě začal úplně neuvěřitelně bolet trojklanej nerv v levý tváři. Sice jsem došel, ale rozhodli jsme se nápor o den odložit. Další den jsme odpočívali, počasí se stále horšilo. V noci před náporem začalo sněžit. A sněžilo a sněžilo, posunuli jsme odchod o tři hodiny a sněžilo. Napadlo dost čerstvýho sněhu, ale co bylo horší, že padla hustá mlha. Celej den jsme nic nejedli, nikomu se nechtělo ze spacáku. Odpoledne už se to nedalo a tak jsme udělali čínskou polívku a "navařili" čaj. Teplota varu je tady taková, že když už se ten litr vody po hodině konečně začne vařit, je čaj po vyluhování sáčku akorát k pití. Celou noc sněžilo, drobně, ale vytrvale. Každý čtyři hodiny jsme museli odhazovat sníh, ale ven se nikomu nechtělo. Ve stanu bylo těsno (tři v Gemmě a vercajk) a vylízt ze spacáku, oblíct si kalhoty, bundu a skelety byl téměř nadlidskej výkon. S ulehnutím to bylo stejný, takže takový odházení sněhu zabralo skoro hodinku a člověk se přitom musel pětkrát vydejchat.
Neděle 12.8.01
Vlastně ležíme v záhrabu celý den. Nechceme jít s Olgou dolů, dokud se nevrátí Laďa a Jiřin. Počasí se však kazí, jsou mraky a sněží. V sedle je i Luděk, Jana, Tom a Berny. Karel a Bohuš jsou asi ve II, Zbyňa učinil ještě jeden pokus o II a definitivně se vrátil do bejzu. (Znovu se o něj pokusil plicní otok a tak už s pokusy skončil). Cítím se dobře a chtěl jsem jít ještě fotit na Čapájeva, ale počasí je nepěkné a tak nikam nejdu. Laďa a Jiřin se ještě v 20:00 nevracejí a jsem z toho dost nervózní. Do stěny vidět není, ale v takovém počasí se měli už dávno vrátit. Záhrab je velmi rychle zafoukáván sněhem, nedaří se udržovat průchod a tak nemám přehled jak to vypadá venku a mám velmi neklidnou noc.
Berny : Další den byl v podstatě stejnej jako ten předešlej, akorát, že jsme na sebe byli protivnější a pravidelně jsme se střídali v odhazování sněhu. Noc byla strašná. Stan už začínal mít "proleženiny" uprostřed podlážky, takže jsme se ve spánku s Tomem kouleli doprostřed stanu, kde spala Jana a vůbec se jí nelíbilo, že má dva zdraví chlapi jenom pro sebe. Já to prostě nechápu.
Pondělí 13.8.01
Před 6. ráno už nemohu doležet a nervozně se prohrabávám zasypaným vchodem a hlubokým sněhem se hrabu do nedaleké jeskyně. Tam spí Laďa a Jiřin a jsem spokojen, že jsou zde. Pijeme čaj. Laďa vystoupil kousek nad hlavu či ještě výš, Jiřin zůstal někde pod hlavou, ale pro špatné počasí se museli vrátit. Došli prý až po půlnoci. Počasí je stále horší a tak se hrabu zpět a rozhodujeme se s Olgou pro okamžitý ústup. Necháváme zde klukům jídlo a plyn (i tak ho v sedle moc není a pokud by počasí nedovolilo ústup, mohl by zde být pro tolik lidí za chvíli kritický nedostatek). Urychleně se balíme a v 8 vyrážíme do vánice a hlubokého sněhu. Není nic vidět, padá sníh, stopy žádné. Již po pár metrech váháme, zda jsme udělali dobře, zda vůbec projdeme a trefíme, ale cesta zpět už je rovněž vyloučena. A tak se hrabeme stále dolů. Nakonec najdeme v mlze i II tábor. Je tam jen sám Bohuš. Necháváme mu jídlo v našem stanu, stan dle domluvy pro kluky a jdem dál dolů. Nastává nejhorší a nejnebezpečnější část. Kličkujem mezi seraky, trhlinami co nejsou vidět pod čerstvým sněhem a vyhybáme se úspěšně stále padajícím lavinám. Jdem s lanem a podaří se nám dojít skupinku 5 italů, takže nebezpečí trhlin se zmírní. Konečně je půl druhé a jsme v I. Vaříme a pokračujeme do bejzu. Věci necháváme pro ostatní, nevíme jak budou sestupovat a I se dá snadno zrušit i později. 17:00 jsme v bejzu. Cosi vaříme a dáváme si oslavné pivo 3 dl za 3 US. Je tu Karel a Zbyňa a nás už čeká jen cesta domů. Dívám se zpět do mraků a sněžení a jsem rád, že jsme z toho vyklouzli.
Úterý 14.8.01
Celý den velmi špatné počasí, stále sněží. Karel sice od rána špekuluje, jak nahoru, ale ti nahoře mají asi jiné problémy. Nedá se nic dělat. Občas Karla posíláme, aby klukům nahoře donesl nějaké to jídlo a plyn, spačák si brát nemusí, stejně cestou zemře hrdinskou smrtí. Také jemu pomalu dochází, že teď již nejde o vršek, ale o šťastný návrat.
Berny : Ráno trochu polevilo sněžení i mlha prořídla, proto jsme se rozhodli, že zkusíme alespoň Pik Chapajeva a hurá dolů. Po dvaceti minutách brodění se po pás v čerstvým sněhu jsme museli uznat, že jsme větší pitomci, než jsme schopný unýst, takže jsme šli sbalit stany a štrádovali jsme si to do dvojky (1.5 hodiny, zase ta relativita). Tady jsme narazili na Bohouše, kterej tady ležel dva dny sám. Pokoušel se sice dostat k nám do trojky, ale taky dostal rozum. (Kdo ho nemá od narození, dostane ho na horách. Zn.: do rozdání zásob). Ve dvojce se opakovala stejná procedůra jako nahoře, ležet a čekat. Další den v hajzlu. To už nám bylo jasný, že i kdyby se udělalo hezky, že už to nevylezem. Než opadaj laviny, prošlápnout stopu,..... Prostě izvinitě. A krom toho nám začínalo docházet jídlo.
Středa 15.8.01
Prší a sněží. Konečně kolem 18:00 dochází první z naší skupiny ze sedla a do hodiny jsou zde všichni. Sestup byl prý dost dramatický, ale jsou zde a v pořádku (nepočítám-li nasranost některých, kteří měli jiné představy o tom, jak a co jsem měl dělat já). Nahoře prý napadlo 1 m sněhu. Je jasné, že na vrchol již nikdo další nevystoupí. V noci přichází ještě bitneři z Pobedy (pomáhali stahovat zraněného, ale pro špatné počasí se také vysoko nedostali) a tak jsme zde již úplně všichni.
Berny : Další den ráno se počasí trochu umoudřilo, přestalo sněžit a oteplilo se, takže ten čerstvej sníh trochu sednul. Okamžitě jsme sbalili stany, všech sedm se nás navázalo na lano a hurá dolů. No teda dušička v nás byla maličká, protože padala jedna lavina za druhou. Když jsme prošli nejhorší část, udělali jsme pauzu, a v tom se na mě otočí Láďa: "Ty Berny, to je koncert co? To bych si měl nahrát a nechat pustit na pohřbu." V tu chvíli mi došlo, že horolezec, aby mohl bejt horolezec musí bejt ujetej.
Čtvrtek 16.8.01 a pátek 17.8.01
Stále bídné počasí, tak se věnujeme společenským záležitostem s rusákama a sháníme helikoptéru a přežíváme v mokrých věcech v mokrém stanu. Žádná pohoda.
Sobota 18.8.01
Počasí se vylepšilo a tak od 8 čekáme na vrtulník. Tentokráte platíme za člověka rovných 100 baxů. Odlétáme až o půl druhé. Kvůli přetížení větší část lidí nakládáme mezipřistáním na ledovci – tedy vlastně při nízkém letu. V Mayda Adyru se moc nezdržujeme, domlouváme gruzavik a po dosti únavné cestě jsme v 22 v našem známém jurtovém táboře v Karakolu. Tentokráte platíme za celou jurtu.
Neděle 19.8. až neděle 26.8.01
Další dni již trávíme hlavně snahou přežít do odletu. V Karakolu se seznamujeme s ministrem kultury, navštěvujeme diskotéku Arizóna, ZOO, jezero Isyk Kul, muzeum Převalského, lázně a spousty atrakcí, zejména však hospod. Cestou do Biškeku se koupem na krásných prázdných plážích jezera a pak jsme již v hlavním městě. Město je to pěkné, nikde žádná památka, takže hlavně navštěvujeme hospody a propíjíme se k odletu. Trvá to však několik dlouhých dní. Spíme v internátě, levně, ale jen na drátěnkách.
Postupně se dostavují různé zdravotní problémy, ale konečně nastane den D a cestujeme zase do Alma Aty a letíme do St.Petěrburku a je neděle 26.8.01 a jsme v Praze. Tím naše putování končí.
Všem, kteří to dočetli až sem blahopřeji k trpělivosti. Možná že to ve skutečnosti bylo úplně jinak, ale nač kazit takové pěkné zážitky pravdou.