Počátkem října 2004 se do Čech vrátila velmi úspěšná Česká horolezecká expedice SHISHA PANGMA 8013 m.
Většina výpravy podnikla výstup dosud nepříliš obvyklým „lehkým – neexpedičním“ stylem bez standardního zabezpečení v základním táboře (bez kuchařů, společenských stanů a podobně), bez budování postupových táborů, bez využití šerpů a nosičů a samozřejmě bez použití kyslíku.
Ve dnech 28. a 29.9.2004 vystoupilo na vrchol osmitisícové Šiša Pangmy (SHISHAPANGMA (8013m) – historicky poslední vylezená osmitisícovka, která se jako jediná plně nachází v Tibetu) celkem 6 českých horolezců. Vrchol zdolaly také dvě české horolezkyně a staly se tak prvními Češkami, které kdy stanuly na vrcholu Šiša Pangmy. Současně se zařadily mezi velmi málo početnou skupinu českých žen, které kdy vystoupily na osmitisícový vrchol. Mimořádností v historii Českého i Československého horolezectví je společný výstup dvou českých žen bez použití kyslíku a šerpů na osmitisícový vrchol.
Na vrchol vystoupili :
Dále se zúčastnili : Franta Kolář, Vojtěch Košičár a Vladimír Myšík.
Expedice začíná 29.8.2004, kdy odlétáme z Vídně. Následujícího dne již přistáváme v Kathmandu, hlavním městě Nepálu. Zde strávíme pouze tři neklidné dni vyplněné sháněním potřebného vybavení, potravin, vyzvedáváním carga a dořešením některých formalit. Komplikace způsobují zejména pouliční nepokoje proti muslimům vzniklé po smrti několika Nepálců v Iráku. Pro cizince je ovšem ve městě zcela bezpečno.
Z Kathmandu celá výprava odjíždí autobusem směr Tibet. Cestou překonáváme několik závalů cesty, na posledním je ovšem nutno veškeré věci přenosit několik kilometrů. Další cesta již pokračuje náhradním autem. Hranici do Číny překračujeme na hraničním přechodu Kodari – Zagmu. Zde se již přesedá na terénní auta a pokračuje velmi exponovanou cestou do Nyalamu. Je to poslední větší obec na cestě ve výšce 3700 m. Trávíme zde několik dní a výlety na okolní kopce si zvykáme na výšku. Já se také léčím z horečky. Tu mi naštěstí při vstupu do Číny nezjistili, jinak by mne asi zavřeli s podezřením na sars. 6.10. pak přejíždíme do tzv. Čínského základního tábora. Je ve výšce 5000 m a je nutno zde opět být několik dní, než si organismus alespoň částečně přivykne na nedostatek kyslíku. V této výšce je již pouze poloviční tlak vzduchu. Také jeden z domorodců (doprovodu) má velké zdravotní problémy z výšky a nemůže pokračovat.
Z Čínského tábora se dva dni přesouváme do konečného základního tábora (BC – 5600m). Zejména první den, kdy překonáváme větší část z asi 20 km pochodu je velmi vyčerpávající. Většina věcí se transportuje na jacích. Jsou to pěkná, ale bohužel trochu polodivoká zvířata a tak se stává, že se cestou nákladu zbavují. Kromě zdržení tak dochází k poničení a ztrátě řady věcí. Počasí je výpravě celkem nakloněno, kromě cesty do BC, kdy mírně sněží, je stále pěkně. 11.10. je již celá výprava v hlavním základním táboře (BC, někdy též označovaném ABC).
Od tohoto dne začíná vlastní výstup. Po několika dnech aklimatizace se postupně propracováváme do tábora 1. Cesta vede celkem pohodlnou, ale dlouhou ledovcovou morénou. Při prvních cestách stavíme stan na konci morény. Posléze zde zůstává jen stan skupiny A+ jako depozit. Několikráte však poslouží i k přespání. Následuje velmi nepříjemný úsek, kdy se překonává napříč velmi členitý ledovec. Pak již jen několik stovek metrů převýšení a stavíme stany v 1 táboře. Z důvodů aklimatizace se vracíme zpět do BC. Na několik dní se kazí počasí, ale to je poslední výrazné zhoršení počasí za celý náš pobyt. Napadne nový sníh, zafouká stopy a znepříjemní a zpomalí na několik dní postup k vrcholu.
V té době je již Zuzana, Joska a Franta v jedničce a bojují o dvojku, trojku i vrchol. První jejich pokus končí asi 200 m pod vrcholem. Sněhu je příliš a nepodařilo se jim prošlapat stopu.
Také skupina A+ má své zážitky. Těsně před zhoršením počasí kromě Vojty dojdou do 1. Po zhoršení počasí se postupně vracejí. Vojta je na tom hůře. Do 1 nestačí dojít a cestou nouzově (bez spacáku) přespí ve stanu Srbů, který je již za rozeklaným ledovcem. Protože se zhorší počasí, nestačí dojít ani druhého dne. Navíc si pro špatnou viditelnost sundav brýle a zanedlouho jej již přepadá sněžná slepota. Nechává ruksak kde je a polehku se prokousává přes ledovec zpět. Ke konci se mu dokonce podaří propadnout do vody a tak stěží se moc nevidíc dopídí do stanu depozitu. Zde přečká velmi větrnou noc. Druhý den se vracející Laďa jej pak doprovodí do BC.
Celou tu dobu jsem já s Olgou v BC. Teprve po umoudření počasí se opět vydáváme vzhůru. Postupně se posouváme do prvního, druhého i třetího tábora docházíme Zuzanu a Josku. Trvá to ovšem několik (5) dní. Třetí tábor je ve výšce asi 7100m. Z tábora vycházíme v noci (5 ráno), za velmi chladného a větrného počasí. Odhaduji, že teplota ve stanu je – 20 °C, venku zajisté hluboko pod - 30°C. Jdeme čtyři : Olga, Zuzana, Joska a já. Franta tu již není, před 3 dni sestoupil do BC – první pokus o vrchol mu prý stačil. Původně jsme chtěli v sedle (staví se tu také někdy tábor 4) vařit a odpočívat, ale ještě nevyšlo slunce a silný vítr nás donutí akorát obléci vše co máme a pokračujeme dál. Teprve po několika hodinách, když se na chvíli vylepší počasí, zalézáme do závětří hřebenu a asi hodinu vaříme. Poslední část výstupu vede po pilíři se sněhem, ledem i skálou. Občas jsou fixi, ale považuji je za zcela zbytečné a prakticky nepoužívám. Postup zpomaluje zejména výška, která se projevuje nedostatkem kyslíku. Na jeden krok je potřeba několik nádechů a to je pomalé. Přes občasné mraky i sněžení lze počasí celkově hodnotit jako přijatelné, spíše přející. Na vrchol, na který již včera (28.9.2004) vystoupil Ladislav Drda a Josef Skala, dorazí naše čtveřice (Zuzana Hofmannová, Olga Nováková, Pavel Matoušek a Josef Milfait), až večer kolem 18. Je 29.9.2004 a nemůžeme se moc zdržovat, spěcháme se sestupem. Ten probíhá bezproblémově, až na Josku, který má problémy s botami a do stanu přijde kolem 23 hod. Problémy sice nejsou, ale únava je značná a tak ke konci já a Olga část sjíždíme po sněhu.
Výstupem končí sice cesta nahoru, ale ne náročnost a obtíže. Dva dni trvá náročný sestup unavených horolezců s vydatnou zátěží až do BC. Teprve v táboře se dostavuje opravdová radost z úspěchu. Chybí nám sice Láďa Myšík, který se mezi tím rozhodl, že už jej to nebaví a odjel domů. Má s námi sice společné Čínské vízum, ale jak později zjišťujeme, za pár peněz se dá překročit i přísně střežená hranice bez papíru. Spíše pro zbytek výpravy je to později komplikace, která nás stojí peníze i čas.
Cesta domů je pak již jen tečkou za celou výpravou. Po několika dnech přicházejí přesně podle domluvy a plánu jaci a pomáhají odstěhovat veškerý materiál, včetně většiny odpadků (část se uklízí – jakmeni to již odmítli naložit), do čínského tábora. Pravda, mladí jakmeni to moc neumí a řada věcí se tak zase několikrát ocitne na zemi. Z tábora odcházíme asi v jednu a po usilovném a velmi unavujícím pochodu přicházíme do Čínského BC asi v 18 večer. Hned se nakládají věci na nákladní auto a mi do aut. Terénními auty přejíždíme až na Nepálskou hranici (do Zagmu) – v Nyalamu nebyl volný hotel. Odsud druhý den překračujeme hranice a již po opravené cestě bez problémů autobusem až do Kathmandu. Poslední dva dni v Nepálu pak trávíme návštěvou exotických památek, stylových restaurací a odpočinkem. Vždyť každý z nás přišel o několik kg váhy a je zapotřebí to dohnat.
Pavel Matoušek