17.10.2006 se z Nepálu vrací úspěšná česká horolezecká expedice. Účastníci:
Dne 2.10.2006 vystoupila na vrchol Manaslu (8163m) SV Japonskou cestou Zuzana Hofmannová a František Kolář, 3.10.2006 Pavel Matoušek. Zuzana Hofmannová se tak stala první českou horolezkyní, která kdy stanula na vrcholu Manaslu. Po výstupu na vrchol Shisha Pangma 8013 m (v roce 2004) je to její již druhá osmitisícovka.
Podle dostupných informací doposud na Manaslu vystoupili pouze dva češi: Josef Rakoncaj (1989) a Martin Minařík (1999).
Celý výstup byl proveden netradičním lehkým, „neexpedičním“ stylem, bez standardního zabezpečení v základním táboře (bez kuchaře, bez stanů od místních agentur,…), bez budování stálých postupových táborů, a samozřejmě bez použití šerpů a bez použití kyslíku.
Z poznámek deníku:
Expedice začala standardně příletem do Kathmandu 4.9.2006. Pro zkrácený přesun k hoře jsme zvolili místo dlouhého pochodu s nosiči přes území pod vlivem maoistů variantu dopravy vrtulníkem. Počasí nedovolí odlet podle plánu a tak odlétáme až 7.9. Ruský pilot spolu s nepálskou pilotkou vypadají zkušeně, mraky v údolí podezřele. Jsme rádi, když mezi nimi přeci jen prokličkujeme a přistaneme v Samě (3500m). Helikoptéra musí přistát asi 500 m od místa, kde se stanuje a to jen proto, aby si místní mohli přivydělat nošením věcí. Stavíme si stan na spaní, ale vařit se nám zatím nechce a tak chodíme na jídlo do místní „hospody“. Další den je aklimatizační výlet do údolí horkých pramenů. Žádné nenacházíme, pouze osamocený klášter s jedním lámou a hlídačem, který nám vaří čaj. Večer domlouváme nosiče a hned další den spolu s 20 nosiči vyrážíme vzhůru do BC. Počasí moc nepřeje, monzun ještě neztratil vládu. Prší, mlha zakrývá výhledy. Má to však i své výhody, alespoň nevidíme tu výšku, co musíme vyšlapat. Konečně v odpoledních hodinách došlapem na kamenité návrší – BC (4700m). Nosiči shazují věci na hromadu a ztrácejí se v mlze. Máme toho všichni dost, hlava bolí výškou a navíc stále prší. Stavíme dva stany, co nám budou ložnicí, skladem, společenským stanem, kuchyní i jídelnou, uklízíme nejnutnější věci a spát, pokud to hlava dovolí. Další dni vylepšujeme naše bydlení, kuchyni a začínáme si vyvařovat (plněné papriky, palačinky, testujeme pečení chleba – pravda prvé pokusy nejsou příliš úspěšné).
Počasí se konečně trochu umoudří a tak již 15.9. spíme všichni v táboře 1C (5600m). Cesta z BC do 1C je sice dlouhá, ale vede celkem poklidným ledovcem s trhlinami řádně opatřenými vhodnými „mosty“. Teprve posledních 200 výškových metrů se strmě zvedá skalním a sněhovým pilířem. Na jeho temeni stavíme stany. Ráno stan balíme a pokračujeme dále vzhůru. Další cesta již tak poklidná není. Strmý ledovec plný trhlin a séraků. Část cesty vede pod nachystanými masami ledu, občas se část zřítí. Chtělo by se celý úsek proběhnout, ale dech to nedovolí, a tak nezbývá, než se při každé zastávce dívat nad sebe a očima přidržovat masy ledu, aby ještě chvíli vydržely, kde jsou. Jednu širokou trhlinu dokonce opatřila japonská expedice žebříkem. Není to zrovna horolezecké, kupodivu ani moc stabilní, ale když už tam je, tak je to rychlejší. Všichni jsme rádi, když se konečně dostaneme do výšky 6600 m (2C) a stavíme stany. Kousek nad námi je sedlo mezi hlavním a severním vrcholem, před lavinami nás snad trochu chrání sérak nad námi (tady někde nedaleko se roku 1972 odehrála největší tragédie horolezectví v Nepálu, když mohutná lavina smetla plně obsazený jihokorejský tábor s 15 horolezci). Přespíme, na aklimatizaci to zatím stačí, a rychle dolů, mezi séraky spěcháme na bezpečnější terén. K večeru jsme již v BC. Byl nejvyšší čas. Vypadá to, že se vrací monzun. Druhý den začíná pršet a sněžit. Střídavě prší a sněží noc, den, dva, celý týden. V noci odhazujeme sníh ze stanu, ve dne je zima, všude vlhko, mokro. Čas si krátíme vařením různých dobrot, ale týden ve stanu je dlouhá doba.
27.9. se počasí konečně začíná lepšit a tak hned následující den šlapeme vzhůru. Ve 2C den odpočíváme a pokračujeme do sedla a pak nekonečnou „strání“ a stěnou k hřebenu. Ve výšce asi 7100 se Béďa otáčí zpět. Nějak mu nesedla aklimatizace. O něco výše je ledový práh. Nad ním traverzujeme vlevo do stěny a stoupáme obloukem, strmým svahem, až na severní hřeben. Zde, ve výšce asi 7300 m stavíme urychleně stany. Nepřetržitý silný vítr na zcela nekrytém hřebenu a nebývalá zima (můj teploměr odmítá měřit) spolu s rychle přicházející nocí tak nepříjemně prověřuje naše odhodlání, kvalitu stanů i veškerého vybavení. Nehostinější místo si dovedu jen stěží představit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zde strávím téměř 4 dni. Něco vaříme a jdeme činit pokus o spánek. Stanem nepřetržitě lomcuje vítr a zima proniká všude.
Další den (2.10.) za svítání vyráží dvojice Zuzana – Franta k vrcholu. Jdou cestou, kterou včera vystupovala část Japonské expedice (s kyslíkem a šerpy). Tam, kde stopu nezavál sníh je ještě dobře patrná. Na vrcholu jsou v 16 hodin, ale příjemně zde není. Je to opravdu větrná hora. Ještě za soumraku se vrací a následující den sestupují až do 1C. Ale zhoršené počasí a čerstvý sníh je zde ještě „zavře“ a tak zde musí vydržet bez jídla a do BC dojdou až 5.10.
Já s Olgou vyrážím k vrcholu o den později. Je velmi větrno a mimořádná zima. Ve výšce okolo 7600 m začínají Olze omrzat nohy a tak se musí vrátit. Já jdu dál. Stop ubývá a přibývá míst, kde se bořím nad kolena do sněhu, postup je pomalejší a pomalejší. Zdá se mi, že se poněkud zklidňuje vítr. Šlapu sám vzhůru a přestávám vnímat čas. Zahloubán do myšlenek a vzpomínek na vánoční běžky v Beskydech si nevšímám ani času ani začínajícího sněžení, zdá se mi to taková krásná zimní pohoda Vánoc, není kam spěchat. Pomalu se stmívá, ale já se stále prohrabávám sněhem vzhůru. Stopy už není vidět žádné. Konečně se ocitám mezi vysněnými vrcholovými „věžičkami“, procházím úzkým hřebenem kolem odhozených kyslíkových lahví k nejvzdálenější a nejvyšší a po exponovaném hřebínku ještě pár metrů a jsem na vrcholu. Je neskutečných 20 hodin, tma, sněží. To mě trochu vytrhne s těch Vánočních myšlenek. Dlouho se nezdržuji a začínám se brodit sněhem dolů. Jde to pomalu. Hledám cestu, místy traverzuji svah. Při sněhu nad kolena se bojím, že uříznu lavinu. Otáčím se, abych varoval ty za mnou, ale není koho, jsem tu sám. Sněžení naštěstí ustává, prosvítá měsíc. Kolem půlnoci narazím na vyfoukané stopy. Svitne naděje na rychlý návrat, ale po pár metrech se stopa opět zcela ztrácí v čerstvém sněhu. Teď už mi to nepřipadají příjemné vánoce. Trochu kličkuji ve snaze narazit opět na stopu, a stále sestupuji. Kolem 3 ráno opět svitne naděje, když najdu úsek s viditelnou stopou, ale opět končí v čerstvém sněhu. To už je mně jasné, že musím vydržet až do rozednění (kolem 6). Konečně se začíná rozednívat. Zprvu jen velmi, velmi pomalu, ale pak už je jasné, že přichází nový den. Směr mám asi dobrý. A konečně uvidím stan. Jsem již jen asi 50 m od stanu a náhle se přižene nebývale silný poryv větru, snad způsobený příchodem slunce. Musím zarazit cepín a přitisknout se k zemi. Čekám, minutu, dvě, deset, půl hodiny. Celé tělo prostupuje zima. Najednou vidím, že ze stanu vylézá Olga. To mě přinutí k akci, předkloním se a přes prudký vítr a do tváře bodající krystalky ledu překonávám posledních 50 m. Radost setkání kazí jen zběsilé počasí. Zalézáme okamžitě do stanu. Nemám sil jít hned dolů a tak zůstáváme ještě celý den i noc. Vítr ničí část předsíně, je nutné několikrát prohrabávat zcela zavátý vchod.
Další den je slunečný a fouká naštěstí o poznání méně. Pracně balíme, nakonec vykopáváme stan a konečně začínáme sestupovat. Teprve teď se ukazuje, jak málo sil mi zůstalo. Musím se nutit do každého kroku, každých pár kroků odpočívám. Můj postup je zoufale pomalý. Ještě, že je přede mnou Olga, stále se snažím jít za ní. Několik hodin trvá, než sejdu stěnu k traverzu, vytraverzuji nad sedlo, slaním strmý práh a začínám sestupovat do sedla. Olga je již daleko dole a čeká na mě. Sestupuji stále pomaleji, ale pak vše doženu. Jakýsi sjezd přechází spíše v pád a během několika vteřin urazím asi 400 m a Olga je najednou daleko nade mnou. Bohužel už nemám na sobě spoustu věcí, včetně ruksaku. Jeho obsah je rozházen na ledovci, carimatka a pár tyček od stanu zmizelo nenávratně ve srázu ledovce. Olga to následně popsala, že to vypadalo, jako bych se roztrhnul. Naštěstí to byl jen ruksak. Olga jde za mnou, dlouho to nevydrží a asi 150 m sjíždí, přeci jen řízeněji, téměř ke mě. Sbíráme věci, naštěstí mám spacák, věci na vaření i větší část stanu. Ještě před soumrakem dorazíme do C2. Stavíme „stan“ (jen dvě tyčky z pěti, poškozený vchod), ale je to docela obyvatelné. Ještě že máme dost plynu i jídla. Vaříme a nějak přečkáváme studenou noc. Rádi bychom dali o sobě vědět do BC, ale zrovna naše vysílačka se rozhodla nepracovat.
Další den necháváme zbytek stanu na místě a sestupujeme. Boříme se do čerstvého sněhu, stopa žádná a já jsem stále zoufale pomalý. Začíná být jasné, že prošlapat se hlubokým sněhem do 1C bude asi nad moje síly. Ale štěstí nám přeje. Z 1C šlapou nahoru neočekávaně 3 Francouzi a očekávaný Korejec s druhy. Potkáváme se ve výšce asi 6000 m. Korejec staví stan a další noc trávíme společně. Jsme 4 ve stanu pro 2, ale i tak je to pohoda. A ráno sestupujeme dál dolů. Z počátku, v obtížném terénu, jdou Korejci s námi, vezmou mi i pár věcí k sobě do batohu, pak pokračujeme sami. Olga jde napřed a vaří pod posledním technickým místem s fixy něco na pití. Naproti nám přichází Franta a Béďa (přes Korejce již spojení fungovalo) a s jejich pomocí jsme konečně krátce po setmění v BC. Radost veliká. Až na trochu omrzlin vše dobře dopadlo.
Druhý den vaříme svíčkovou s knedlíkem a účastníme se s ní hostiny na rozloučenou, kterou pro nás uspořádali Korejci. Další ráno balíme, přicházejí nosiči, sestupujeme do SAMA a dva dni na to odlétáme helikoptérou do Kathmandu. Tam ještě pokračují oslavy včetně oslav narozenin, ale já jsem v myšlenkách stále na svazích hory, ze které nebýt opravdového přátelství, asi bych sám nikdy nesestoupil.
Pavel