www.vrcholeni.cz  ()

2008 Dhaulagiri light expedition cz

Účastníci:

Olga Nováková, Zuzana Hofmannová, Antonín Bělík, František Kolář, Miroslav Churavý a Pavel Matoušek.

Odlétáme 7.9.2008 z Vídně. Přes Qatar do Khátmandů. Cargo je již na místě a tak řešíme jen nákupy vybavení a jídla do BC. A také úřednický problém. Chceme povolení vystoupit i na vrchol Tukuche. Původní představa, že bude postačovat pouze zaplatit poplatek, je neprůchodná. Dva vrcholy = dvě expedice. Tedy 6 lidí, ve stejném BC, ve stejnou dobu má dva styčné důstojníky, platí dvakrát zálohu na pořádek v BC, … prostě vše vykazuje 2 ×. Styčáky nám nakonec dělají dvě ženy, které vidíme akorát na úvodním brifingu a na konci, kdy jsou s nimi jen problémy, dámy vůbec nic neví.

            Z KTM jedeme busem do Pokhary a následný den malým letadlem do Jomosomu. Odsud hned pochodujeme přes Marphu a dál směrem k Francouzskému sedlu. Spíme ve výšce 3400m. Druhý den pak 4100m, společně s nosiči co šli pěšky z Beni. Další den dopoledne prší, ale pak už to s počasím jde. Další noc 4800m. Překračujeme sedlo Thapa pas (5250) a spíme asi v oficiálním BC pro Tukuche (5075). Další den konečně překračujeme Francouzské sedlo (5360) a sestupujeme až do míst našeho BC (4720). Celá cesta proběhla po travách a kamení. Když jsem tu byl naposledy s Laďou, tak jsme šli 3 dni sněhem. Nástup do 1. tábora, který byl minule po sněhu, je teď dobrých 100 m po skále. Místo pro BC vybral zástupce agentury docela dobře, akorát tu nebude moci přistát vrtulník a na srázu nad námi se občas uvolní kameny a dobíhají stále blíže naším stanům. Jeden nachystaný je obzvláště velký – snad nás mine či nedoletí.

            Pod kopcem jsou ještě Poláci (5 lidí a šerpa) a pak postupně asi 6 lidí formálně spojených s námi (3 Norové, 1× Švýcarka, 1× Australan a 1× podivný člověk John z ostrova MAN (Británie).

            Druhý den po příchodu je pěkně a tak stavíme společenský stan, sklad, kuchyni, WC. Sotva něco postavíme, začíná sněžit. Sněží a fouká celý týden. Vaříme, udržujeme stany v chodu, krmíme různá zvířata (postupně nám sežrala 20 vajec, nějaké placky, slaninu, …. Tento týden špatného počasí se později ukazuje jako asi rozhodující pro nevýstup na Dhaulágirí. Napadne spousty sněhu, už to tu vypadá jak minule, všude už se chodí po sněhu a ten do konce našeho pobytu už nerostaje.

            Konečně se lepší počasí a po určitém váhání vyrážíme zpět do Francouzského sedla směr Tukuche. Za silného větru a sněžení spíme kousek nad Fr. sedlem (Tonda a Béďa pod). Druhý den jdeme dál. V 5700 m se zastavuje Béďa a Tonda, nevěří sněhu. My šlapeme až do večera svahem stále vzhůru až do 6000 m. Pak vyhrabáváme police a spíme na svahu. Další den polehku vyrážíme směr vršek, ale jsme pomalí. Spousty sněhu, aklimatizace nic moc a pilíř nad námi se nám zdá stále problematičtější. Nakonec končíme v sedle 6250. Otáčíme a vracíme se do stanů. Následující den sestupujeme až do BC.

            Poláci a Norové bojují někde nad 1. táborem a snaží se natáhnout nějaké fixy, ale je hodně sněhu.

            3 dny odpočíváme, přebalujeme, pozorujeme, jak se snad deset či více lavin nemůže strefit na šíleně pomalu kráčejícího Johna (do 1. tábora šel polehku 2 dni), meditujeme a plánujeme a nakonec znovu vyrážíme směr Tukuche. Tentokráte je první noc 5555 m (vzali jsme to přímo na hřeben), druhý den dojdeme všichni až do sedla 6250. Počasí nám zatím přeje a tak hned další den šlapeme po pilíři k Tukuche. Postupně je strmější a strmější, z hlubokého sněhu vylézáme na velmi tvrdý firn. Vytahuji druhou zbraň a po předních hrotech stoupáme dál. To co bylo minule ještě pod sněhem je teď holý firn. Až metr vysoké odtrhy ukazují, kde se utrhly laviny. Poslední výšvih pilíře pokračuje právě přímo nad takovým odtrhem. Franta a Béďa zůstávají a dál pokračujeme jen 4. Nakonec je to jen 60 m, ale velmi nejistého terénu. Problematické čelo odtrhu přelézá první Olga. Co se utrhlo před pár dny by se samozřejmě mohlo utrhnout o kousek výš znova. Ve dvě hodiny jsme konečně na hřebeni. Ukazuje se nový vrchol, který jsme dosud neviděli. Váháme, pak se dáváme doprava. Po velmi exponovaném hřebínku jsme v 16.20 na vrcholu Tukuche II (6850m). Hlavní vrchol byl ten druhý (teď je vzdálen asi 4km).

            Proti nám se krásně tyčí Dhaulágirí, fotíme, ale uzounký hřeben vrcholu nám neumožňuje delší posezení. Sestup proběhl bez potíží a s přicházejícím setměním jsme již ve stanech. Další celý den se prošlapáváme do základního tábora.

            Plán je jasný: 2 dni odpočinku a pak s plnou výbavou na Dhaulágirí. I když vyhlídky nejsou velké, doufáme, že se dostaneme co nejvýše. Zprávy od Poláků a Australana nejsou zrovna optimistické. Zatím se nikdo nedostal do 3. tábora, sněhu nad kolena, stopa do 1. tábora je každý den zavátá, fixy jen kousek nad 2. Druhý den ale přichází celkem rychle rozuzlení, kterému nikdo z nás nechce snadno uvěřit. Začíná sněžit. Všichni utíkají rychle z kopce a domů, závěr večerního návratu Johna probíhá i za naší asistence. Nechce se věřit, ale se zbytky veškerého pití, co ještě máme se s tím pomalu smiřujeme: NIKAM SE JIŽ NEDOSTANEME! Pod kopcem jsme zůstali sami a na kopci nový sníh. Konečně padá rozhodnutí: dolů jdeme trekem, má prý trvat 4 dni. Věci donesou později, je nějaký hinduistický svátek. Ráno balíme a tak se dělá pěkně. Znovu probíráme možnosti, jak se ještě dostat na kopec. Zvažujeme i noční výstup. Odpoledne už opět sněží a je to definitivní konec.

            Trek dolů je zajímavý. Ledovec, sutě, trávy, prales, políčka. Zprvu nás provází nepěkné počasí, pak už je docela pěkně. Cesta je ale výrazně pomalejší, než jsme plánovali. Druhý den ráno si ovšem poraní ruku a pak čtvrtý den kotník Béďa. Rozsah poranění není úplně jasný, snad trochu horší vymknutí? (Až doma je zjištěno, že se jedná o zlomeninu kotníku). To postup dost zpomalí. Záchranou nám je, že po dalších 3 dnech konečně dojdeme do Darbangu a tam již byla prokopána cesta. Po zakoupení lístků do Beni se ptáme na čas odjezdu a všem to připadá velmi humorné. Prostě až to pojede. Jízda malým „terénním“ autobusem trvá téměř 3 hodiny (asi 20 km, průměr necelých 8km/hod), ale pro nás je to záchrana a hlavně že jsme vůbec dojeli. Z Beni už jede normální autobus, i když teprve asi po 20 km najedeme na asfalt a lze hovořit o normální jízdě. Start byl trochu dramatický: autobus odjel bez nás a tak jsme ho stíhali menším autobusem. Vzápětí Tonda zjistil, že nemá doklady a tak autobus čekal další půl hodiny, než se taxíkem vrátil do Beni. Místo v autobuse už jsme tím definitivně ztratili a tak jsme cestovali na střeše. Do Pokhary je to asi 70 km a my to stihli za necelých 5 hodin.

            Poslední 3 dni trávíme v Khátmandů, Olga a já převážně na úřadech. Maoisté přinesli spoustu úřadování navíc, ale nakonec vše dobře dopadlo. Dokonce i zálohu na odpadky jsme z nich vymámili, když jsme je složili na nádvoří (a to za obě expedice).

© 2017; vrcholeni.cz vrcholenieee@vrcholenieee.cz počítadlo.abz.cz Správa stránek