Účastníci:
Zuzana Hofmannová, Olga Nováková, Josef Milfait, Antonín Bělik, Pavel Matoušek, Pavel Kocman, jen část Tukuche: Pavel Šofr, Pavel Holub
Vše snad již tradičně začíná 30.8.2009 ve Vídni na letišti. Letíme opět přes Katar a 31.8. dopoledne jsme již v Kathmandu (KTM). Protože letos je vše velmi časově těsné, ještě odpoledne vybíráme cargo a stíháme první nákupy. Hned další den probíhá briefing, dokupujeme vše ostatní a balíme na cestu.
2.9. pak již cestujeme autobusem do Pokhary. Původně jsme plánovali pokračovat dál terénním autem, ale jsou závaly, cesta místy nesjízdná a tak měníme plán a kupujeme si letenky. Hned další den jsme již o půl šesté ráno na letišti. Čekáme a počasí nám přeje v 10 letíme do Jomsomu. Na rozdíl od loňska najímáme jeep a po chvíli jízdy jsme v Marphe (asi 2600m). Samozřejmě hospoda, ale vše jednou končí a šlapeme známou cestou vzhůru směr Thapa pas. První den si hlídáme výšku a spíme na střeše známého domečku (3400m). Pátek 4.9. se posuneme výš, až na horní hranici trávy do výšky 4100m. Počasí nic moc, a tak se zde válíme (říkáme tomu aklimatizace) i celý druhý den.
Za dost odporného počasí popojdeme po pilíři celých 700 m a promoklý a promrzlý narychlo stavíme stany. Jedinou výhodou deště je, že máme z kaluže vodu.
7.9. počasí nic moc, stále více sněhu, mlha, zima, šlapeme úmorný traverz a nakonec přes sedlo Thapa pas (asi 5100) sestoupíme spoustou sněhu do našeho BC (4920m). Už nám dochází jídlo, vše mokré, a tak nás mile překvapí, když kolem 17 hodiny, dost neočekávaně, přijdou koníci s našimi věcmi. Hned je lepší nálada.
Pondělí 8.9. je ve znamení budování BC. Stavíme WC, kuchyni a společenský stan v jednom, přebalujeme a i počasí se lepší a postupně rozpouští v BC sníh.
Ještě jeden den odpočinku a následující den již vyrážíme k Francouzkému sedlu. Počasí nám opět moc nepřeje, mlha, že máme problém udržet směr, a v sedle fučí tolik, že nakonec stavíme stany v závětří těsně pod (5300m). Není čas a tak další den opět dál. Po hřebenu až k úpatí pilíře na Tukuche (5700m), začíná strmější pilíř, některým se dál už nechce, ale jdeme, až do výšky necelých 6000m. Kopeme na stráni plošinky a jdeme spát. Všude kolem mlha, fučí, to počasí se snad nezlepší. Ráno (přeci jen trochu lépe) sestoupíme pod pilíř a postavíme si tu stany pro další výstup, a novou variantou sestupujeme mimo Francouzké sedlo přímo po pilíři až do BC.
Neděle 13.9. – konečně pěkný den, a celý odpočinkový. Ale odpočinek netrvá dlouho, času není nazbyt a tak hned další den, tentokráte novou cestou přímo po pilíři, k našim stanům. Počasí se postupně dost kazí a tak (kromě Zuzany) docházíme ke stanům za větru a sněžení. Ještě že tam ty stany stojí a máme se kam hned schovat. Přečkáme noc a ráno vzhůru po pilíři. Zip se nějak opožďuje a nakonec zůstávají i s Pavlem Holubem stanovat na našich plošinkách v necelých 6000 (kde jsme spali minule). Ostatní šlapou ještě asi 2 hodiny až do výrazného sedla (6250), kde je krásné a bezpečné stanování. Ani dnes není nijak pěkně, fouká, mlha, sněží. Přesto se chystáme další den na vrcholový útok.
16.9. v 3 hodiny budíček, v 5 vycházíme, ale jsme už jen 4 (Olga, Zuzana, Tonda a já). Joska a Pavel K. neopouštějí stany. Ve 4 je postup po druhé části pilíře pomalý. Hluboký sníh nás brzdí a vypadá stále více lavinézněji. Už jsme v místě, kde loni laviny vypadly, a šlo se po tvrdém podkladu. Ale dnes se boříme po kolena. Začínáme váhat. Nebezpečí laviny je 50 na 50 a ve 4 jdeme stále pomaleji. Škoda, že nás není 6 nebo plných 8, možná by se to dalo obejít členitým ledopádem vlevo. Nakonec zastavujeme, váháme, diskutujeme a obracíme zpět. Tento útok nevyšel. Všichni 4 máme z loňska vylezený druhý vrchol Tukuche II (6850), ale hlavní nám zase unikl. Vracíme se do sedla. V poledne se dost kazí počasí a je možná dobře, že jsme nahoru nakonec nešli. Z aklimatizačních důvodů tam jsme celý den a noc a teprve další den sestupujeme do BC. Cestou vyzvedáváme 2 x Pavla, nějak se tam zasekli. V BC zjišťujeme, že nám tam trochu hospodařili jakmeni, dokonce sebrali Zipovi boty. Zahnalo je asi až otevření našich Olomouckých syrečků. Ještě ten den (17.9) večer přicházejí koníci a tak balíme a chystáme se na zítra. Ráno uklízíme BC, nakládáme věci na koníky a sami polehku vyrážíme dolů. Za jediný den až do Marphy. A na nohách je to znát. Večerní oslava v hospodě je bohatá, zejména na piva. Další den částečně auty, částečně pěšky a pak zase auty putujeme až do tmy do Beni. Kupodivu již další den dopoledne přicházejí i naši koníci s věcmi a tak nasedáme do autobusu a ujíždíme do KTM (Pokharou jsme bez zastávky projeli). Vyjeli jsme v 14 hod a do KTM dorazili o půlnoci. Vzniká trochu zpoždění, další den přebalujeme, dokupujeme zásoby a teprve následující den (22.9.) vyrážíme do Tibetu pod CHO – OYU. 2 x Pavel zůstávají v KTM a tak nás pokračuje jen 6. Naopak se k nám přidává Artur (Polsko) a jede s námi až do Čínského BC (tam se musí zdržet, nemá aklimatizaci). Další dni mám přeje štěstí a tak to má vše rychlý spád..
22.9.2009 jsme vyjeli z KTM, v poledne překročili hranici v Kodari a večer již spíme v Nyalamu. Byli jsme však na delší dobu poslední cizinci, co se dostali do Tibetu. Čína začala slavit 60 let vzniku a hned za námi na 14 dní zavřeli hranice. Překvapuje nás, že všechny cesty jsou vzorně asfaltové a tak co se ještě před 4 roky jelo několik hodin, trvá teď pár desítek minut. Nyalam se rozrostl o další výstavní betonové stavby, ale starý hotel, ve kterém opět spíme, se nezměnil.
23.9. Jsme nervózní z pěkného počasí a chceme jet až do BC, ale v Číně to řídí komunisté a tak popojíždíme pouze do Tingri - 3440m (což je po nové cestě jen něco přes hodinu)..
24.9. Dnes konečně jedeme vice do hor. Nejprve do čínského BC /4900/ a za příplatek 60 USD náklaďákem až do mezikempu /asi 5300/. Tam spíme ve vlastních stanech a doufáme, že ráno přijdou jakmeni.
25.9.Jdeme již pěšky po moréně ledovce do ABC /5700/, par věci nám nesou yaci. Nás 6 má dohromady asi 280 kg věcí, Artur + šerpa mají asi 300kg. Večer začíná sněžit, nic příjemného na pořádně neuskladněné horolezce. Navíc jsou obavy, zda nepřichází velká změna počasí a konec možností výstupu.
26.9. Naštěstí dopoledne se počasí lepší. Přebalujeme na záda, zvažujeme každou maličkost, expedice je lehká, ale to co neseme určitě ne. Balíme se asi na 10 dní, v podstatě máme čas jen na jeden seriózní pokus.
27.9. Tak vyrážíme. Šlapeme po moréně do 6000 m a pak po velmi nepěkně kamenité stráni až do CI /6400/ . Je to strašné, ke konci se už sotva vlečeme. Těsně pod CI potkáváme skupinku nosičů, kteří dolů stahují jednoho, co měl smůlu a po návratu z vrcholu se již neprobudil. V CI je ještě spousty stanů, ale přeci jen již některé výpravy horu opouštějí a tak najdeme přijatelné místo. Také zde potkáváme Šperku (Slovensko) – již se vrací z vrcholu.
28.9. Dnes je trochu odpočinkový den, po sněhu jen několik boulí – výšvihů – hřebene (300 výškových m) a stavíme stany na krásné pláni pod strmým výšvihem ledovce.
29.9. Spěcháme dál přes zlom ledovce a několik dalších výšvihů až do CII /7100/. Zde už stanů výrazně ubylo a místa je spousty.
30.9. Konečně poslední balení a posouvaní stanu do C III /7400/ Je to docela náročně do kopce. A taky už je znát výška, aklimatizace z Tukuche je přeci jen pouze na 6250m.
1.10. Počasí nám ale stále ještě přeje a tak brzo ráno, po tmě, opouštíme stany a vzhůru k vrcholu. Pavel K se pro hrozící omrzliny nohou vrací, ostatní šlapou dál. Olgu a mě na skalkách výrazně zdrží dvojice před námi a tak nám hlavní skupina uniká. Jsme proto na vrcholu až večer před 18 hodinou, ale o to máme pěknější výhledy a pěkný pohled na Everest a Lhotse (přes den byl v mlze). Sestupuji s Olgou opět po tmě při čelovkách, ale bez problémů, ve stanu jsme po 21hod.
Nebýt výstupu standardní cestou, jednalo by se o čistý alpsky styl, ale nám je to teď po výstupu trochu jedno, lehce a rychle, jen vlastními silami a bez kyslíku na vrcholu krásné hory. Podle odhadů (i např. právě Šperky – i když ten měl také šerpu) asi 90 % lidí na vrcholu je s kyslíkem (tím pádem samozřejmě i s pomocí šerpů). Ve stejný den jsou s námi na vrcholu i 4 členové Sulovskeho expedice (kteří se před tím marně pokoušeli o prvovýstup) a tak je v jeden den na vrcholu 9 Čechů a to je asi Himalajsky rekord. Na vrcholu jsme pouhých 9 dnů po odjezdu z KTM i to je docela fofr.
Cesta do ABC nám trvala 2 dni (spali jsme v našem mezitáboře 6700m). Také se hned den po výstupu pokazilo počasí (mlha, ale hlavně sněžení a vítr) a tak to vypadá, že se letos už nahoru nikdo nedostane. V ABC trávíme ještě 2 nepříjemné dni (mokro, zima, sníh), snad s výjimkou večírku se Sulovského expedicí. ABC už je téměř prázdný a 6.10. ráno odcházíme i my. Pak už jde vše rychle a hned druhý den k večeru jsme již v příjemném KTM. Ještě pár dní a odlétáme domů.
Pavel